20.11. 2013 • Když se řekne „měnový kurz“, mnoho z nás si vybaví všudypřítomné směnárny, kterým na tabulích zejí nepřeberné číslice. Ty vyjadřují, za kolik našich dostaneme kolik cizích korun, nebo naopak – jak moc výhodné či nevýhodné pro nás bude vložit obnos cizích bankovek, aby nám za ně ve směnárně dali koruny české. Někdo se s touto vědomostí spokojí. Pro ty, které by ale zajímalo na této problematice něco navíc, je určen tento článek. Pojďme se tedy seznámit s tím, co to měnový kurz vlastně je, jak se vypočítává, kdo ho stanovuje a tak podobně! Určitě se dozvíte mnoho nového, co se vám může jednou hodit.
Měnovým kurzem se rozumí cena jedné měny, která je vyjádřena v jednotkách jiné měny. Nejčastěji se setkáme s číselným údajem, který vyjadřuje podíl domácí měny versus zahraniční měna. Vidíme-li proto někde údaj, že u amerického dolaru (USD) stojí číslo 19,10,-, znamená to, že za 19 korun 10 haléřů českých korun získáme přesně 1 americký dolar (USD).
Při udávání měnového kurzu se používá lomítko. Tato forma (například 19,10 USD/CZK) používá historicky zažité notace, která ve své plné šíři hlásí: „kurz pro měnu USD je 19,10 CZK“. Tato norma se v praxi užívá ve všech směnárnických zařízeních i bankovních institutech.
Pro hlubší porozumění nutnosti vypočítávání měnových kurzů je třeba zaměřit se na minulost světového finančnictví jako celku. Dříve totiž materiálem pro výrobu peněz byly drahé kovy, tedy zlato nebo stříbro. Díky tomu byla jednotka cizí měny pouze alternativním názvem pro jisté množství cenného materiálu v minci „uschovaného“. Kurzy pro vzájemnou směnu tak byly fixně stanoveny, jelikož se jednalo vždy jen o pouhý poměr váhy drahého kovu daných měnových jednotek. Tento kurz nemohl být ničím rozbit. K jeho vybočení docházelo jen tehdy, kdy se panovník nějakého státu rozhodl snížit poměr cenného kovu v mincích, k čemuž docházelo celkem často v období středověku. V současné době však již peníze nejsou kryty drahými kovy ani jinou komoditou, takže kurz měn je neustále v pohybu. Proto je možné každý den sledovat jeho změny.
V minulosti se tedy obchodníci nebo lidé zaměstnaní ekonomií nezabývali sledováním vývoje kurzů měn, ale soustředili se na objem vývozu a objem dovozu drahých kovů ze své země a do cizích zemí. Pokud docházelo k vývozu zlata či stříbra za hranice jednoho státu, indikoval tento fakt jednoznačně to, že občané daného státu neutrácejí za produkty či služby vyprodukované či nabízené na domácím trhu, ale že své investice směřují do zahraničí – ať již v podobě plateb za tamější služby či zboží, nebo v podobě investicí do podnikání. Docházelo-li k dovážení zlata zpoza hranic do daného státu, jednalo se o pravý opak. Stát prosperoval z cizích investic. Dnes by situace číslo 1 zavinila pokles měny, situace číslo 1 pak vzrůst měnového kurzu.
Zde je prostor pro nutnou poznámku. Přestože totiž dnes již komoditní peníze nejsou v oběhu, systém jejich balancování hraje i dnes důležitou roli. Pěkným příkladem, kdy je tohoto mechanismu zapotřebí, je tok peněz mezi zeměmi, které užívají stejnou měnu. Například naše Eurozóna, kde tok Eura alternují kurzová přizpůsobení a kde se jedná o unikátní případ kurzu jedna ku jedné.
Tím, co je zásadním faktorem při určování kurzů jednotlivých měn, jsou centrální banky a jejich strategie na poli měn. Jde o neustávající „houpačku“ na poli ekonomik. Pokud v jednom státě
stoupne objem dostupných jednotek měny, ztratí tato měna vůči ostatním na síle. V druhém případě pak může dojít k relativnímu vzrůstu hodnoty domácí měny v porovnání s měnami cizími, pokud nějaká cizí centrální banka znehodnotí vlastní měnu markantněji než centrální banka domácího státu.
Každá banka nese vlastní zodpovědnost za strategii, kterými nad měnovým kurzem vládne. Jsou takové politiky, kdy se centrální banky dobrovolně vzdávají intervencí. Takovému konání se odborně říká „režim volně pohyblivého kurzu“ aneb „floating“, konkrétněji i „čistý floating“. Pokud si však centrální banka vymíní právo zasahovat do dění na poli měny, koná takzvaný „dirty floating“. Takový postoj zaujímá například naše Česká národní banka vůči kurzu koruny české. Mezi strategie, které může instituce zaujmout, však patří ještě třetí typ - „režim fixních měnových kurzů“. To nastává tehdy, kdy se bankovní institut uvázal držet fixní výši kurzu. Pro to, aby vyrovnala výkyvy v kurzech na stabilní úroveň, musí reagovat na momentální situace nákupy či prodejem na trhu deviz.
To, jak a pod vlivem jakých zákonitostí se měnové kurzy na měnových trzích stanovují, má na starosti teorie měnových kurzů, která se snaží celou problematiku postihnout a vysvětlit. Jedná se totiž o velmi složitou disciplínu, která je ve své podstatě nepředvídatelná, a tudíž i nepředpověditelná. Měnový kurz je fenoménem, který nelze pevně ukotvit a sledovat vědeckými zákonitostmi.
Na závěr tohoto krátkého informačního článku si přiblížíme pohyby na měnovém kurzu. Měnu lze zhodnotit tím, že jedna měna posiluje v porovnání vůči měně druhé. Případně dochází k propadu cen zahraničního zboží, které se do dané země dováží. Opačným případem vedoucím k růstu měnového kurzu je situace, kdy stoupá cena doma vyprodukovaného zboží a služeb, které se vyváží do zahraničí. Zhodnocení měny se odborně říká apreciace. Oproti tomu depreciace je takový pojem, který vyjadřuje znehodnocení nějaké státní měny. Depreciace nastává, pokud jedna měna oslabuje svoji pozici vůči ostatním měnám. To se může stát například tím, že roste cena zahraniční produkce, která je dovážena do domácího státu. Stejně tak k depreciaci dochází tehdy, kdy klesá cena domácího zboží vyváženého za hranice. O měnových kurzech by šlo pojednávat ještě šířeji, ovšem to již není předmětem krátkého úvodního článku do dané problematiky, kterým tento článek má být. Pokud se tématem ekonomie chcete zabývat více do hloubky, doporučuji vám nahlédnout do odborné literatury. Pro tuto chvíli se s vámi loučím a věřím, že pro vás byl článek alespoň z části inspirující a informačně přínosný...
