16.02. 2014 • Budete-li se zajímat o hospodaření státu, dříve či později narazíte na pojem „fiskální politika“. Co má tato oblast na starosti, jaké jsou její cíle a jak jich dosahuje?
O fiskální politice
Fiskální politika ovlivňuje vývoj ekonomiky. Vykonává ji vláda. Soustředí se především na výši a strukturu daní a veřejných výdajů. Někdy se nazývá rozpočtovou politikou.
Peněžními toky se kromě fiskální politiky zabývá i monetární politika. Ta se však stará především o stabilitu měny a nezasahuje aktivně do hospodaření.
Státní rozpočet má příjmovou a výdajovou stránku. Příjmy představují přímé i nepřímé daně. Výdaji jsou sociálního charakteru a jdou do školství, zdravotnictví, veřejné správy, obrany a bezpečnosti atd.
Rozpočet má tři základní funkce: alokační (soustředění prostředků na zabezpečení produkce veřejných statků), přerozdělovací a stabilizační (ovlivnění vývoje země).
Prostřednictvím fiskální politiky dochází k přerozdělování příjmů. Ovlivňuje také agregátní poptávku, úroveň ekonomické aktivity a způsob využívání zdrojů.
Cíl fiskální politiky je regulovat agregátní nabídku a poptávku a dlouhodobě regulovat zaměstnanost, podpořit ekonomický růst a dosáhnout cenové stability. Dalším cílem je tlumit výkyvy hospodářského cyklu.
Typy fiskální politiky
Rozlišujeme dva typy fiskální politiky:
Expanzivní fiskální politika
Pro expanzivní fiskální politiku je typické, že veřejné výdaje přesahují daně, jež byly vybrané. Na základě toho vznikne schodek státního rozpočtu a roste státní dluh.
Expanzivní fiskální politika však nepřináší jen negativa. Funguje tak většina moderních států. Důležité je, aby schodek byl v určitých mezích. Rostou-li státní výdaje, většinou roste (alespoň krátkodobě) i HDP.
Pokud však expanzivní fiskální politika převažuje dlouhodobě, dochází ke zvyšování cena a k inflaci.
Restriktivní fiskální politika
Hlavním znakem restriktivní fiskální politiky je, že veřejné výdaje jsou menší než daně. Dochází tak ke snižování státního dluhu. Státy k ní přistupují, hlavně pokud mají velký státní dluh. Zavedení restriktivní politiky je však obtížné.
Nevýhodou restriktivní fiskální politiky je, že snižuje agregátní poptávku. Jejím krátkodobým efektem je snížení cenové hladiny. Dlouhodobě působí na zvýšení soukromých investic. Snižuje cenovou hladinu i úrokové sazby.
Neutrální fiskální politika
Ideálem je neutrální fiskální politika, při které jsou veřejné výdaje stejné jako vybrané daně. Je však obtížně realizovatelná a vyskytuje se zcela výjimečně.
Nástroje fiskální politiky
Fiskální politika využívá několika nástrojů. Jsou jimi:
- Automatické (vestavěné) stabilizátory: Jejich cílem je minimalizace cyklických výkyvů v ekonomice. Fungují samočinně a mají dlouhodobý stabilizační efekt. Patří sem důchodová daň s progresivní daňovou sazbou, podpora v nezaměstnanosti, státní výkup zemědělských přebytků atd.
- Záměrná opatření: Doplňují automatické stabilizátory. Patří sem jednorázová opatření ovlivňující agregátní nabídku a poptávku, např. změna daňových sazeb, změny ve struktuře výdajů, konkrétní výše sociálních dávek, programy vytváření nových pracovních míst financovaných vládou atd. Tato opatření musí být schválená parlamentem.
- Daně: Jde o příjmy do státního rozpočtu.
- Transfery: Jedná se o prostředky, které tvoří dotace putující do podnikatelské sféry, na podporu v nezaměstnanosti a do dalších potřebných oblastí.
- Vládní výdaje: Jsou to výdaje ze státního rozpočtu na nákup zboží a služeb.
