31.12. 2013 • Finanční gramotnost je pojem, který je v poslední době velmi skloňovaný – ať už v médiích, v politice nebo v běžném občanském životě. Tento článek si klade za cíl v širší míře pojednat o této problematice, přičemž se nesnaží zavalit vás čtenáře fakty a zaručenými vědeckými čísly. Pojednání chce filosoficky rozebrat to, co je u nás v České republice prý na velmi malé úrovni.
Hned na úvod tedy: co se vlastně tím souslovím „finanční gramotnost“ míní? Finanční gramotností se obecně rozumí soustava dovedností, znalostí a zkušeností s tím, jak zacházet s penězi. Tento soubor každé osobě umožňuje chápat svět financí, jeho zákonitosti a pravidla, čímž se stává osobou schopnou se ve světě peněz zorientovat a fungovat v něm, a to ve všech životních etapách a situacích. Finančně gramotný je každý, kdo oplývá takovými schopnostmi, aby zabezpečil sebe a svou rodinu a byl schopný aktivně vystupovat na trhu produktů a služeb. K základním předpokladům finančně gramotného člověka patří i to, že se dovede dobře orientovat v cenách a v celé problematice trhu. Vedle schopností spravovat osobní či rodinný rozpočet spadá mezi charakteristiky takové osoby i dovednost pohybovat se na trhu aktiv a finančních závazků ve všech životních situacích i jejich změnách.
Pokud se chceme vyhnout zdlouhavým definicím, jedná se zkrátka o to, že jde o správné a zodpovědné hospodaření s penězi. Finančně gramotnou osobou lze pak považovat takového člověka, kterému se nerozkutálí hned po výplatě peníze do všech směrů, aniž by vlastně věděl kam a proč.
Česká republika dle výpovědí černých čísel propadává v míře naší finanční vzdělanosti. Často prý žijeme „z ruky do úst“, od výplaty k výplatě. Otázkou pak samozřejmě je, co je na vině. Pokud je na vině špatně placené zaměstnání, nezaměstnanost, neschopnost uživit potomky a k tomu ušetřit, pak asi nelze moc promlouvat do duše a vinit takového člověka nebo rodinnou jednotku ze špatného hospodaření se svými finančními prostředky. I když – zaměstnání lze v některých případech změnit na lépe placené a nezaměstnanost lze vymýtit nalezením práce. Opět mluvím obecně, chápu, že jiná situace bude ve větších městech a jiná v horských, podhorských nebo příhraničních vesnicích.
Pokud je ale život od výplaty k výplatě výsledkem a palčivou daní za to, že jsme si nerozvážně půjčili peníze na něco, na co jsme v minulosti neměli, pak je již situace na pováženou. Každý z nás by si měl sáhnout do svědomí a zodpovědět si otázku, proč podléhat tlaku většiny a toužit po stejných věcech, jako mají ostatní, i když si je právě my nemůžeme dovolit. Tolik lidí již skončilo na pokraji svých fyzických, psychických i existenciálních sil jenom proto, že potřebovalo notebook nebo lepší pračku. Ze začátku. Pak se nabalily další věci, které se přeci tak snadně nakupují, když konečně máte chvíli za co. Ale dluhy rodí jen další druhy a pocit chvilkového vítězství nad svojí špatnou finanční situací se záhy může změnit na tvrdou prohru končící nejen exekucí.
Opět zde raději předesílám, že nemám na mysli ty lidi, kteří se ze dna zkrátka vyhrabat nemohou. Globalizovat a vhodit všechny zadlužené do stejného pytle „snílků“ spolu s těmi, u kterých je kolotoč dluhů naprosto zbytečný a vyvolaný malichernostmi, není vhodné.
Tím, co se v poslední době skloňuje jako možný původce finanční negramotnosti Čechů, je nedostatečné vzdělání dětí a mladých lidí, které pomalými kroky do světa financí prvně vstupují. Rodiče prý mnoho nedbají na to, aby své děti naučily dobře hospodařit. Model, kdy dítě dostane peníze na všechno, co chce, a to kdykoli to chce, je bohužel velmi častý. Tímto postupem ale nelze z potomků vychovat zodpovědné bytosti, které si budou ceny peněz vážit. Je třeba mladým lidem ukázat, že peníze se jen tak neobjevují rodičům v peněžence, ale že každého stojí a musí stát nějaké úsilí, aby se ke kýžené finanční částce dopracoval. Snad i školy už konečně pochopily možnost své vzdělávací funkce právě v této oblasti a zařazují do svých rozvrhů nauku o financích a obchodu. Případně mají žáci sem tam možnost zapojit se do soutěží, které rozvoj finanční gramotnosti podporují.
Na druhou stranu je však všeobecným fenoménem, že studenti středních i vysokých škol chodí na brigády daleko častěji – nebo spíše ve větším měřítku – než tomu bylo zvykem v dobách minulých. Dnes již lehce narazíme na středoškoláky, kteří se živí úplně sami, u vysokoškoláků jde leckdy o pravidlo. Proto mi není jasné, jak je možné, že mladí lidé s penězi neumí dobře nakládat. Jediné, co mě napadá, že to neumí právě ti, co se sami neživí nebo nejsou na financích dobytých svépomocí nijak existenčně závislí.
Možná je ale na vině naší obecné finanční negramotnosti spotřební doba, kdy nás módní trendy nutí držet krok s tím, co diktát nařizuje mít. Chytré telefony, notebooky, přehrávače a elektronika všeho druhu se stává našimi společníky více než kdykoli dřív. Nikdo si též nepřeje jezdit ve starých autech, bydlet v malých nebo nevyhovujících bytech a podobně. Zkrátka jsme si zvykli na jistý standard, který nám doba vnucuje, ale bez ohledu na to, zda-li na to skutečně máme prostředky.
Jedinou cestou, jak se k naší finanční gramotnosti navrátit, je (dle mého názoru) soustředit se více na to, co potřebujeme, a ne na to, co chceme. Pokud jsme rodiči, zamysleme se nad tím, kolik peněz a na co svým dětem dáváme. Zkusme je vychovat k tomu, že peněz není neomezené množství a že mají svoji cenu. Dávejme jim příklady k tomu, kdy se vyplatí šetřit, aby si mohly následně koupit nějakou větší a cennější věc. A nejlépe uděláte, když své děti předem seznámíte s tím, kolik financí od vás měsíčně obdrží jako kapesné. To jim skutečně dejte a nechte je s celou částkou samostatně hospodařit. Samozřejmě je nutné odhadnout správě její výši. Dítě do zhruba sedmé osmé třídy by nemělo mít více než 100 – 200 korun měsíčně! Trochu jim přidejte s přestupem na střední školu, kdy se potomci chtě nechtě již velmi řítí k plnoletosti a samostatnosti. O možnostech finančně vzdělávat své dítě by však šlo pojednávat velmi široce. Pro účely tohoto článku zde není pro podobné téma již místa.
Závěrečnou myšlenkou zamyšlení nad problematikou nedostatečné finanční gramotnosti Čechů snad může být jedině výzva k tomu, aby každý zodpovědně zvážil, na co jeho rozpočet ještě stačí a co už musí zůstat odepřeno. Zvykli jsme si na to, že současná doba je dobou splněných přání, kdy již není naší jedinou nutností sehnat obživu na každý den. Už jsme ale svá křídla nechali na vlnách fantazií létat moc dlouho. Je čas vrátit se na zem. Do světa, kde nikdy nikdo neměl všechno, co chtěl. Vždy bylo po čem toužit a vždy šlo především o to ukojit své nejnutnější potřeby. Pokud máme na víc, proč si to nedopřát. Pokud ale nemáme, pomysleme na své předky, kolik věcí obklopovalo je a zavřeme před světem konzumu oči. Stejně jako oni, ani my nemusíme a nemůžeme mít vše...
